À TERRE - Embrasser La Nuit
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Film, který v době svého uvedení sklidil obrovskou pozornost i řadu mezinárodních ocenění (včetně Zlatého glóbu za nejlepší zahraniční film), stále neztrácí nic z aktuálnosti své výpovědi. Právě nyní, v době opět naplno hořícího a zřejmě i nekonečného izraelsko-palestinského konfliktu, je konfrontace vlastního názoru s pohledem v Holandsku žijícího palestinského režiséra Hany Abu-Assadazajímavou a užitečnou zkušeností. Snímek, jehož vznik provázely obrovské porodní bolesti, byl pořízen v průběhu roku 2005 a jeho převážná část byla natáčena v prostředí města Nábulus, které leží na tzv. Západním břehu Jordánu (ano, to je to místo, kde nevládne Hamas, nýbrž umírněnější Fatah). Štáb musel čelit oběma znesvářeným stranám, přičemž ta izraelská jej vinila z oslavování sebevražedných atentátníků a ta palestinská pro změnu z propagace izraelské moci. Navíc díky velmi nebezpečnému prostředí, kterým ulice současného Nábulusu jsou, se film nakonec dotáčel v Jerichu.
Mladíci Said a Chalid žijí v Nábulusu svůj stereotypní život bez nějaké lepší perspektivy či vyhlídky na změnu. Živí se jako opraváři automobilů a jediným vysvobozením z pro Palestince prakticky hermeticky uzavřeného města by mohla být práce v bohaté části Izraele. Je tu však ale ještě jedna možnost. Oba jsou v „pořadníku čekatelů“ na provedení sebevražedného bombového útoku na území nenáviděného nepřítele a když se jednoho večera prostřednictvím svých přátel dozvídají, že na ně takříkajíc přišla řada, krátké mírné zaskočení vystřídá v jejich tvářích nepředstírané uspokojení a radost. Absolvují poslední noc se svými rodinami, aniž by ty něco tušily a na druhý den je čeká vysněná vstupenka do ráje, jehož brány jim má otevřít další zasazená rána do srdce izraelských okupantů.
Tady je možná největší zádrhel v posuzování politické korektnosti celého snímku. De facto celý jeho děj se soustředí kolem ústřední dvojice a její snahy dostat se na izraelské území, její motivace, následného váhání, až do finálního rozhodnutí, které bude pro každého z ní osudové, a to bez ohledu na to, jestli svůj úkol splní, anebo před ním na poslední chvíli couvnou. Abu Assad si ve svém vyprávění vystačí bez jakéhokoliv hudebního doprovodu, jenž by snímek naplňoval možná zbytečnými emocemi, kterých v tomto případě opravdu není nutno. Jedna z nejčastějších výtek kritiků byla, že máme co dělat s oslavou sebevražedných bombových atentátníků, ale podobné úvahy mi přijdou jako vykonstruované a liché. Přestože během necelých devadesáti minut zaslechneme z úst většiny aktérů dostatek argumentů obhajujících palestinské násilí, přičemž finální monolog jednoho z hlavních hrdinů, ve němž žádá svého „velitele“ o druhou šanci, patří jednoznačně k nejsilnějším a nejmrazivějším momentům snímku, Abu Assad vystupuje pouze jako pokud možno co nejnestrannější pozorovatel. Snaží se především o věrnou fikci, či řekněme rekonstrukci typického posledního dne arabských mladíků, kteří se rozhodnou (ať už dobrovolně, či nikoliv) dát svůj život do služeb teroristického násilí.
Opřít se při tom může o velmi dobré herce. Ať už hovoříme o ústřední dvojici v podání Kaise Nashifa a Ali Sulimana, který má za sebou už i účinkování i v hollywoodských bijácích, jakými jsou „Království“ z roku 2007 anebo Scottův „Labyrint lží“ z roku minulého. Oba podávají bezchybné a především uvěřitelné výkony a v jejich osudech, odhlédneme-li od úkolu, k němuž byli vybráni, lze jen těžko spatřovat něco zavrženíhodného. Spojením s „normálním“ světem je postava dívky Suhy, kterou ztvárnila belgická herečka marockého původu Lubna Azabal. Dcera zemřelého a mezi místními velice váženého teroristy, která se po letech vrátila do své rodné země, zastává v postoji k Izraeli o poznání smířlivější přístup a jakékoliv násilí odmítá, díky čemuž do zdeptaného a militantního prostředí Nábulusu příliš nezapadá. I její upřímné zděšení nad faktem, že v místním fotoateliéru prodávají videokazety s popravami Izraelců a Palestinců, kteří odmítli jít cestou nesmiřitelného boje, každého jen nemile překvapuje. Roli legendy teroristického odboje, která má mladíkům dodat motivaci a koordinovat jejich misi, s chutí ztvárnil další z výborných palestinských herců, Ashraf Barhom, který coby saúdskoarabský policista zazářil v už uvedeném snímku „Království“. Paradoxem na celé situaci je, že většina zúčastněných palestinských herců účinkuje v izraelských divadlech, resp. v divadlech působících v izraelské části tohoto národnostně nesmiřitelného koutu země.
„RÁJ HNED TEĎ“ určitě není bezchybným filmem. Dala by se mu i přes uvedené v některých momentech vytknout inklinace k jedné z nesvářených stran (špinavý a vojenskými zátarasy zdecimovaný Nábulus versus naleštěný a ekonomické prosperity si užívající Tel Aviv), ale jeho výpovědní hodnota a uvěřitelný scénář z něj dělají více než záslužný počin. Když už nic jiného, tak alespoň odhaluje motivaci a pocity těch, kteří se samozřejmě k tak naprosto hanebným a neomluvitelným činům, jakými jsou bombové útoky, propůjčují. Nehledá příčiny ani kořeny letitého sporu, ale o to více se soustředí na jeho současný průběh, který je díky událostem z posledních týdnů opět o něco krvavější a intenzivnější. Dá se tedy očekávat, že další frustrovaní Saidové a Chalidové na sebe nenechají dlouho čekat. Závěrečný záběr do tváře jednoho z nich uprostřed plného autobusu v Tel Avivu je více než výmluvný...
Poslední den dvou mladých Palestinců určených k provedení sebevražedných útoků. Co prožívají ti, kteří se k takto nesmyslným akcím odhodlají a jaká je jejich bezprostřední motivace? RÁJ HNED TEĎ není omluvou hanebných činů a jejich strůjců, ale pokus o co možná nejvěrnější vyobrazení prostředí, kde s rekrutací atentátníků není nejmenší problém. A nutno říct, že pokus zdařilý.
7,5 / 10
Vydáno: 2005
Stopáž: 90 min.
PARADISE NOW
[Francie, Německo, Nizozemí 2005]
Režie: Hany Abu-Assad
Scénář: Hany Abu-Assad, Bero Beyer
Kamera: Antoine Héberlé
Hudba: Jina Sumedi
Hrají: Kais Nashif , Ali Suliman, Amer Hlehel, Hiam Abbass, Lubna Azabal, Ashraf Barhom a další.
Na DVD od: 10. 03. 2008
-bez slovního hodnocení-
Nebezpečný sludge, doom, post metal s nádherně kanální francouzštinou. Zahulený zvuk a dusivé nálady, až se z toho svírá hrudník. À TERRE mě na první poslech dostali, uvidíme jak trvanlivé to bude.
U retro hevíků je klíč jednoduchý: buď to kopne, nebo ne. U těchto Švédů je situace ihned jasná. Příjemně dobový zvuk, přesvědčivý projev, jednoduché háky a príma veteránská atmosféra. Výsledkem je žánrově trve kolekce, kterou člověk vděčně vdechne.
Ejhle, špičkový německý debut našťouchaný bravurním technickým DM. Má to dost valérů, skvělou balanci mezi melodikou a zrůdnou agresí, zábavný vokál a explozivní basu, která evokuje klasiky žánru. Němci působí dojmem, že se pro první ligu narodili!
Košatý technický death, agresivní náklepy střídá progresivní hravost a přestože se jedná o brutální formu death metalu, je to i dostatečně čitelné. Povedený zvuk dává vyniknout všem instrumentálním parádičkám. A tempo je většinou zabijácké. Palec nahoru.
Tento šťavnatý mix proto-black/deathu s thrashovým zurvalstvom, nasratosťou a rýchlosťou sa mi veru pozdáva. Švédom to krásne hrá, tento debut u slovutných Century Media sa veru podaril.
Nové album skotských MOGWAI opět těží ze soundtrackových zkušeností skupiny, ale současně je cítit snaha vrátit se k postrockovým kořenům a především po produkční stránce ostřejšímu soundu. Tady bude co naposlouchávat.
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.